Cesta do Kyjeva
Tak jako většina mladých lidí i Ferdyš rád cestoval do cizích zemí. Před několika lety tedy využil možnosti zúčastnit se zahraniční studentské praxe a se skupinou přátel se vypravil do starobylého města knížete Vladimíra – Kyjeva.
Téměř třicetihodinová cesta vlakem, třebaže měla své kouzlo, byla nesmírně únavná a byla tak závažným zásahem do Ferdyšova metabolismu že tělo, z dlouhé chvíle neustále přikrmované různými dobrotami z domova, nevyžadovalo prakticky žádnou „údržbu“. Bylo to snad i dobře, neboť vozové prostory, určené k této činnosti, byly po vidu i čichu v takovém stavu, že jen mimořádně otrlí jedinci zde dokázali realizovat své záměry v plném rozsahu.
Ferdyš se však cítil dobře a žádné starosti si nepřipouštěl. Těšil se na setkání s novým světem a na legraci, která v takové partě nesmí chybět. Po příjezdu se skupinka ubytovala v internátě místní školy a začala se postupně seznamovat okolím.
Druhý den ráno, po typické ukrajinské snídani bohaté na mléko, kefíry, smetanu a ovoce však přepadly Ferdyše obavy. Nezvyklá strava totiž mohla v průběhu dne vyvolat nepříjemné potíže. Protože ale již v průběhu snídaně začal na sobě pozorovat něco jako zdvižený prst boží, odběhl hned z jídelny na druhý konec chodby, kde správně vytušil existenci oné nesmírně důležité místnůstky.
Jakmile ale vešel dovnitř, bylo mu zcela jasné, že jeho psychologická příprava na tuto cestu má značné rezervy. Zcela neočekávaně zde totiž narazil, poprvé ve svém životě na zařízení, jež se honosí známým přívlastkem „turecké“. Je třeba zdůraznit, že pro člověka neznalého, nebo jen nepřipraveného na tuto drobnou eventualitu, může být pouhý pohled na toto království dosti šokující.
V takové situaci se nyní nacházel i Ferdyš. Přikován ve dveřích projížděl vyděšeným okem přes řadu kukaní, uzavřených létacími dveřmi, které středně vzrostlému muži sahaly od kolen až po krk. Upřeně sledoval prostor pod jedněmi vrátky, kde dřepící muž zcela bez zábran hekal, funěl a skučel. Nemohl odtrhnout oči od jeho na svět se deroucího potomka, jež se v průběhu několika dalších vteřin dokázal odpoutat od svého nositele a za temného žbluňknutí nenávratně zmizel v hlubinách.
V tom okamžiku se ve Ferdyšově těle cosi vzpříčilo a k psychologické bariéře se přidala bariéra mechanická. Bylo jasné, že okamžik útěchy ještě nenastal a Ferdyš si na něj bude muset počkat.
Čekal. Čekal trpělivě. Čekal na okamžik, kdy nebude mít čas myslet na vlivy okolí a bude se soustředit pouze na vypuzení svého následníka.
Stará pravda říká, že kdo čeká, ten se dočká. Dočkal se i Ferdyš. Po jedné z hojných snídaní to přišlo. Náhle a bez varování. Rozběhl se a již cestou se hotovil k činnosti. Rozepnul si opasek, jeden knoflík poklopce povolil, druhý nahmatal aby se na místě samém nemusel zdržovat. Ví Bůh, že se nezdržoval. Nezdržoval se však, bohužel, ani nalezením optimální pracovní polohy, což se mu jako člověku nezkušenému stalo osudným. Neznalost techniky a špatný odhad vzájemné polohy těla a turecké mísy způsobily, že vytrysknuvší gejzír nebyl pohlcen matičkou zemí, ale elegantně se odrážel od mísy a na Ferdyšových kalhotách vytvářel tmavě hnědý povlak.
Teprve nyní si Ferdyš uvědomil, proč měl jeho předchůdce nohavice vyhrnuté až po kolena. Bylo však již dokonáno a ve stavu absolutní blaženosti Ferdyšovi vůbec nevadilo, že další dva dny musel z kalhotových manžet vylupovat zahnědlé žmolky, připomínající něco mezi zaschlým blátem a zkaženým vlašským salátem.
